(60)
Chybělo málo a mohli jsme si ze souboje se suverénem východní divize třetí Žyla ligy odvést bod. Oním málem se myslí pouhopouhý jeden vstřelený gól. Ano, skutečně. Jeden banán, kňafr, branka, věšák, houpák, špaček, salám, zkrátka chyběla trefa z kopačky někoho z našeho (snad opět psychicky stmeleného) týmu A. I. R. 1870.
Onen pozdní večer byl vlhký jako stydké pysky panny před deflorací. V kabině se nás sešlo jako u Poláčků, nicméně v T-MOBILE už jistě také zažili lepší pokrytí. Navíc ve svých řadách marně hledali tento podzim čerstvě zlanařivšího Paola Krejčíka. A že to bylo pro nás sakra dobře ví každý, kdo zažil jeho čapí pojetí hry sem tam okořeněné rychlými lokty ve výšce čichových senzorů překážejících protihráčů. No nic. Nezbývalo než bojovat. A skutečeně, jak lvové bili jsme se v kleci. I šance jsme měli, nadějné pozice jsme si vytvářeli, útočili, bránili, kombinovali, až dal soupeř po rohu gól. Ten zpropadený, hnusný, trapný, debilní, nevkusný, jediný a vítězný gól celého zápasu. Jedinkrát lovil znovu výtečný Oliver mičudu ze své klece a přece to pro nás znamenalo porážku. Útok tentokrát vyšel zcela naprázdno, i když za nasazení i samotnou hru by si náš celek bod jistojistě zasloužil. Bohyška, opět rudý jak rajče, se rval snad ze všech nejvíc. Pak nadával ze všch nejvíc a plival kolem sebe. Marně jsme se dovolávali božského Romana. Jeho kotník se bude léčit až do jara. Počkáme a dočkáme se. Zatím jsme furt polsední.